close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Změna mi prospívá...

11. května 2014 v 9:54 | Spencer píše... |  2. ročník
Někdy bych si přála, abych měla paměť jako moje babi, protože ta si pamatuje snad i to, co dostala k narozeninám, když oslavovala své druhé narozeniny. Ne vážně, v posledních dvou týdnech mám v hlavě jistou směs a nevím, kam co patří a jak to ,,dějově" zapadá… Měla bych do tebe psát asi každý den, aby to mělo nějaký hlubší smysl.

No, tak v posledních dvou týdnech jsem se opravdu nenudila. Měla jsem dodatečnou zkoušku z obrany, mám z ní V, prý nejlepší test, tak jsem na to hrdá, potom všem, co se událo, v mém životě toto beru jako svůj osobní úspěch… Ze všech předmětů z prváku za V, akorát z přeměn mám Nko.

Sblížila jsem se zase více s Beatrix, je celkem fajn. Strávily jsme spolu několik chvil, procházely jsme se a tak nějak jsme si povídaly, o škole, o klucích, o rodině… Zkrátka o čemkoliv. Docela mě mrzí ale, že vždy jde spát pomalu s večerkou, tudíž žádné společné noční akce se hádám konat nebudou… No snad časem, asi má strach z profesorů, i když… Popravdě… U Bey se mi to nezdá.

O víkendu byl klub bylinek, kde se uvedly základní informace a rozdaly se klíčky ke skleníkům, poté následoval klub lektvarů, základní informace, určili se správci skladu a ještě jsme se s Mang společně pobavili, pak musela jít a tak některým z nás rozdala jeden pytlíček s přísadami lektvaru, který jsme si zvolili, a musela odejít za dětmi, takže na zbytek dohlížela správkyně skladu Katherine Star, já se vyplížila pryč do spolky a trénovala kouzla.
 

Osamělá

2. května 2014 v 3:06 | Spencer píše... |  2. ročník
Posledních pár dní na hradě se toho moc neodehrálo, vlastně jsem si přišla trošku osamělá. Párkrát jsem se potkala s Jordym a začíná se mi čím dál víc zamlouvat, je to takovej menší troublemaker, ale mám ho svým způsobem ráda. A Matt? Ten jednoho dne bude litovat, o koho přišel, přesně jak mi řekla dneska Bea. Začínám se s ní trošku sbližovat, i když jsem jí dneska asi ublížila… Popravdě tedy mou chybou to nebylo, ale Jordy jí zkrátka nechce a řekl mi to sám, tak jsem jí s tím obeznámila já, protože Jordy je typ kluka, kterej na takovýhle věci prostě nemá patřičné ,,koule". Dost ji to dostalo a asi hodinu po zjištění, co ho potkala, utekla a nechtěla se mnou mluvit, se slzami v očích se zavřela v klubu a prostě mi neotevřela. Je mi jí líto a doufám, že si se mnou Jordy něco nezačne, protože jestli ano, asi mě bude nenávidět, i když pevně věřím, že snad taková žárlivka nebude, nikdy spolu přeci oficiálně nebyli a on jich taky dost vystřídal… Každopádně se pokusím nebýt ta další v pořadí, ale ta ,,slečna dokonalá", ale obávám se, že bude mít pořád v hlavě Bell.

Jsem šťastná, svým způsobem.

26. dubna 2014 v 15:18 | Spencer píše... |  2. ročník
Tak deníčku, za posledních několik dní se toho událo tolik! Jsem konečně šťastná a volná!

Začnu hezky popořadě, Nicol už je u mě nastěhovaná. Je to paráda, jsme spolu! Kouzlíme spolu a trávíme volné chvíle na koleji. Po odeslání dopisu Mattovi se mi ozval, zrovna jsme seděly s Nicol u snídaně a v tom on nám našeptal do uší, samozřejmě formulí, cituji "Za tri minuty hore, obe." Přišlo mi to docela drzý. On si myslí, že když je prefekt, tak mi bude říkat, kam mám jít a svolával si ,,schůzku" tímhle stylem? Asi nechtěl, aby to věděla ta jeho zmijozelačka, že spolu mluvíme, a nebo se nad tím společně pobavili, no což, je mi to jedno, chtěla jsem to mít z krku, tak jsem šla. Nicol u něj měla zamluvené nějaké sešity a mně jen poděkoval a řekl, že se nemám za co omlouvat, že to není moje chyba. Řekla bych, že smysl dopisu nepochopil, protože to nebyla omluva, ale spíš vysvětlení. Nebudu lhát sama sobě, čekala jsem, že se vyjádří jinak, ale to je teď nový Matt. Není to ten člověk, kterého jsem před dvěma roky o prázdninách potkala, ani zdaleka ne.

Další den jsem potkala Jordyho, zrovna přišel s Dannym z venku po večerce a díky nim jsme přišli o 70 bodů, ale upřímně, moc mě to netrápí. Sice si nepamatuju, kdy jsme vyhráli pohár naposledy, ale snad se to někdy povede. Já je na jednu stranu chápu, ve spolce je po večerce nuda a hrad je prostě láká. Seděli jsme já, Alia, Nicol, přidal se Danny s Jordym a po chvilce přiběhl rozzuřený Redhorn. Byla chvilková výměna názoru, poté jsem si s Jordym povídala. Bylo to fajn, trénovat kouzla, seznámení a postupně všichni odcházeli spát a zůstali jsme sami dva. Svěřila jsem se mu s ,,případem" Matt a on s ,,případem" Anabell a jakási Mitchie a plus to, že je do něj Beatrix zabouchnutá, ale že on k ní žádné city nemá, maximálně přátelství. Bylo to fajn, podržel mě a dal mi odhodlání jít dál, že Matt je zkrátka parchant, i když se s ním baví. Prostě Jordy je malý pokrytec, jak sám o sobě řekl v tomhle ohledu :D. Jinak ho dost vytáčí Dachal a plánuje na něj zaútočit, takže trénuje na Dachala. No jsme na to zvědavá, s klidem v duši prohlásil "No co, tak budu mít podmínečné vyloučení." No doufám, že si to ještě rozmyslí, s Dachalem si zahrávat asi nemá smysl, je to hold parchant.
 


Víra v lepší dny...

23. dubna 2014 v 12:52 | Spencer píše... |  2. ročník
Ahoj brouku,
posledních několik dní ani nevím, k čemu bych přirovnala. Stres, smutek, radost,… Ani nevím, nejspíše náladovost.

Jelikož miluju nakupování, tak jsem se odreagovala nákupem oblečení a nakonec jsem se rozhodla si pořídit sovu. Kdo má pořád otravovat někoho o půjčení sovy nebo shánět o prázdninách poštu? Takhle je to mnohem jednodušší, i když Riana stála majlant, je to věrný zlato! Hned poté jsem šla nakoupit nějaké ty dopisní papíry a obálky. Potkala jsem Matta, což mě trochu v tu chvíli rozhodilo, ale nakonec jsem prošla bez jakýchkoliv pochybností a věřila jsem si. Musím se s realitou smířit. Po nákupech jsem si chtěla jen tak sednout na lavičku, tak jsem si přisedla k Samuelovi Hetsonovi. Celkem fajn kluk a z mojí koleje, nikdy předtím jsem ho neviděla, prý se po rodinných problémech zase vrací, no a hned máme dvě společné věci… Po menším rozhovoru se odebral do Kotle, já ještě chvilku mlčky seděla a přemýšlela.

Vyměněná a ztracená

19. dubna 2014 v 10:39 | Spencer píše... |  2. ročník
Promiň deníčku, že jsem tě tu nechala pohozenýho jako kus hadru v kabelce, ale neměla jsem odvahu tě otevřít. Jestli tě budu někdy číst znovu, depresivní chvilky číst znovu nechci, vše by se mi vybarvilo tak, jak to bylo a zažívat to znovu nechci. Myslím nebo alespoň doufám, že jsme připravená se ti svěřit.

Za poslední více než rok se toho událo tolik, že nevím, kde začít a zda vůbec chci vše dopodrobna rozebírat... Nevím, co se stalo, ale celá ta kupa věcí, co se na mě sesypala, mě změnila.

Jakmile jsem nastoupila do druhého ročníku a dodělala si zkoušky, musela jsem akutně domů, kde jsem strávila celý školní rok a většinu prázdnin. To, že budu opakovat druhý ročník mě netrápí, neměla jsem ani šanci se cokoliv doučit a škola byla to poslední, na co jsem v tu dobu pomyslela. Zemřel mi táta. Dozvědět se to přes sovu bylo pro mě strašné a nevěděla jsem, co dělat a tak jsem si sbalila pár věcí a okamžitě zmizela. Otec pracoval v odboru záhad a jeho smrt je jedna velká záhada pro mě a mamku, nechtějí nám to prozradit, co se stalo a dokonce jsme nemohly vidět ani jeho tělo. Nevím, co se stalo s Tomem, matně si vzpomínám, že jsme byli spolu, ale já jeho city neopětovala a ničilo mě to, je to strašně fajn kluk a pokud si našel někoho jiného, nebudu se vůbec zlobit, ba naopak za něj budu ráda, jen doufám, že zůstaneme přátelé.

Myšlenky, které mi nedají spát

17. října 2013 v 7:42 | Spencer Hadfield píše... |  1. ročník
Občas jen tak ležím v posteli a přemýšlím… Přemýšlím nad tím, zda to má všechno vůbec cenu. Denně myslím na Matta, na jeho úsměvy, na jeho smích, vůni, ty letmé doteky… Jen si připadám hloupě, protože nevím a nemám ani tušení, zda to cítí alespoň trochu stejně jako já. Přece, i kdyby neměl čas, zaklepal by na moje dveře, zeptal by se někoho, zda mě viděl, poslal by mi dopis nebo cokoliv, aby mi ukázal, že tam ten zájem je… Ale já cítím, že tam ten zájem prostě nejspíš není a jen si něco tupě nalhávám jako malá hloupá holka a ničí mě to. Taky je tu ta možnost, že mu není zrovna nejlépe, chytla to i jeho sova, do toho se mě snažil najít a vždy to nějak nevyšlo. I taková je možnost, ale… Tuším, že někdo další kromě něho má snad zdravou sovu. Začínám být paranoidní… Takže tou cestou na ošetřovnu si ještě připíšu nějaký lektvar zapomnění nebo vyléčení z paranoi. Vážně už je toho na mě asi moc...


První dny v Bradavicích

16. října 2013 v 23:59 | Spencer Hadfield píše... |  1. ročník
Tak brouku, už jsem v Bradavicích pár dní a právě teď ležím na své velké posteli s mým super velkým červeným polštářem.

Cestou do školy jsem seděla s Aliss, Thomasem a nějakým namyšleným prvákem (působil tak). Cesta byla příjemná a fajn, nebylo to ani moc daleko. Akorát mě naštvalo, že nechodil nikdo s prodejem sladkostí, měla jsme chuť na čokoládovou žabku, ale tak, stalo se.

Při příjezdu do Prasinek jsme se přesunuli letaxem přímo do školy. Byla jsem ohromená tou velikostí a tím vším kolem. Při zařazování jsem byla docela nervózní, obávala jsem se, že se dostanu do Nebelvíru a to se i stalo, bohužel či bohudík? No nejprve jsem byla tak nějak smutná, Jordy seděl vedle mě a chvíli jsme si povídali a tak trošku mě podpořil, abych nesmutnila, že je v Nebelvíru fajn. Jakmile byli všichni prváci zařazení, tak jsme se najedli a Matt s Jeffem mě dovedli k naší spolce, kde jsme tvrdli a čekali na heslo abychom mohli dovnitř.


Prázdniny v Londýně

16. října 2013 v 1:36 | Spencer Hadfield píše... |  1. ročník
Srpen 1993

Historicky první zápis do tebe, brouku a já ani nevím, čím mám začít. Stalo se toho tak moc od té doby, co jsem v Londýně.

No, začala bych asi příjezdem. Byla jsem trochu v šoku, když jsem hledala kotel, ale mamka mi napsala podrobně cestu kudy a tak jsem ty ošuntilé dveře trefila napoprvé, naštěstí! Když jsem vešla dovnitř, bylo tam lidu, jako kdyby byla nějaká stávka, revoluce, povstání nebo já nevím co. Zvraceli tam asi tři lidi najednou z různých koutů, hluk, jídlo, pití. Připadala jsem si jak na nepovedené mudlovské párty nebo hůř, v opičárně. Nakonec jsme našla jeden stůl, docela prázdný a jen tak si sedla a dívala se na ten chaos kolem. Ani si vlastně nepamatuji, kdo byl první člověk, s kterým jsem se seznámila. Ale ať to byl kdokoli, asi to nebylo tak důležité.


Spencer a její rodina ,,v kostce"

16. října 2013 v 1:06 | Spencer Hadfield |  O mně
Jméno: Spencer Hadfield
Datum narození: 12. 7. 1981
Bydliště: Colthorw (50 mil od Londýna)
Oblíbené jídlo: tuňák, hranolky, smažený sýr, čokoláda
Oblíbené pití: Cola, broskvový džus, zelený čaj s medem

Něco ke Spence:
Spencer je krásné děvče s dlouhými zrzavými vlasy se smaragdově zelenýma očima. Měří něco málo přes metr šedesát a váží kolem 52 kilogramů. Spencer nosí nejraději tmavší kusy oblečení, tmavé legíny, vínové minišaty, sem tam nějaké doplňky a jako vždy kabelku s nejdůležitějšími věcmi. Kniha na čtení, deník, kalamář s perem, nějaké drobné a ovoce. Spencer miluje ovoce a všechno možné z něho, moučníky, koktejly, zavařeniny, cokoliv... Co ovšem nerada jsou lži, opovrhování ostatními, ať už mladšími, chudšími, slabšími. Proto si s většinou lidí ze zmijozelské koleje nikdy nebude rozumět, není zkrátka té povahy.
Je chytrá, učenlivá a poněkud extrovert. Má ráda společnost a lidi kolem sebe, občas má ale ráda ,,svůj" klid a proto může být i nepříjemná.


Kam dál